Snění v bdění

Snění v bdění Zasedla jsem do lavice školní a čekám na chvíli, kdy zvoní. Tak trochu bloumám ve svém světě, kráčím asi tři stopy nad zemí a sním, že pak půjdu ven a dlouze se proletím. Po oknech pomalinku stéká voda, která sladká není. Prší – déšť dští. Co když potom promáčí se moje křídla? Milá tvář jakoby náhle odvrací mou mysl od věci slzavé – mokrého okna. I ona byla kdysi jako já, však teď vidí a kouká, jak hlavu s nevděkem od ní otáčím, neb pozoruji, co děje se - se světem okolním. Vím, že ví, že chtěla bych vědět, však i ona ví, že vím, že byla stejná, poněvadž každý někdy v oblacích létá. Jak krásné je tušit, oč vlastně běží, jak krásné je, když dochází k spříznění duší a ona cítí, proč srdce hlasitě mi buší.