Odložil svou dětskou tvář,
jen oči zůstaly velké, modročerné.
Na stařičké pramici proplouvá svými životy
až do míst, kde krvavějící obzor
a síťovina podnapilých hvězd
splývají ve splašenou iluzi.
Voda nehlasně vlévá své tužby
do trávy slehlé tíhou milenčina těla.
Lyriku, kterou si vypůjčil
rozvěšuje na kliky od dveří,
jen zlehka našlapuje, aby nespadl.
Z rozbitého ráje není cesty ven.
Jejich pouť vedla kamsi do neurčita.
Po uzavřené kružnici
z dlaně do dlaně horký písek přenáší.
Lugilko, krásná...
báječný. První strofa mi připomíná Tuláka po hvězdách od Londona. Taky jsem o tom jednou jednu napsal. Nemůžu se ale nějak srovnat s předposledním řádkem. Existuje i otevřená kružnice, když píšeš o uzavřené ? Já si to četl, jako unavená.
Každopádně se mi fakt moc líbí.
děkuju, s tou kružnicí máš samozřejmě pravdu, otevřená kružnice je nesmysl...i když, pokud jde o mé znalosti geometrie a sklon si vše upravovat podle svého, i to by bylo možné :-)