Nářky beznaděje

Na napnuté ty struny hraji tu života píseň, při chladné záři luny a věčnou srdce má žízeň. Temné stěny mě svírají, realitou jsou hnány. Tak ony sny zmírají, zavírají se jak brány. Cesty zítřka se ztrácí, vše v kruhu se točí. Bolest se pořád vrací, slzy tečou z rudých očí. Jak snažit se chodit! Vzduchem bez křídel. Jak vždy šestku hodit! Na kostce bez čísel. To je asi moje kletba, tohle stálé mučení. Nekonečná chodba a stále po skle kráčení.