Zámek snů

Zámek snů, kde máš to, po čem si toužil lásku tu pravou, jak dlouho si oni snil své city před světem zlým, tělem svým chránil život svůj, to křehké poupě, do jeho zdí si vložil. Cestu k jeho bráně, dávno si zapomněl tvůj život ztratil lesk, jak zevšedněl šedou nudou a pohodlím svým, si rezivěl proč nehledáš, to co si nikdy nenašel. Cítíš, jak slábneš, tak sám to vzdáš v bolestech svých krutých, tak kde ji máš tu sílu co jsi měl, marně hledáš lásku svou vysněnou, už nikdy nepotkáš. Ležíš v hrobě, nad tebou jen studený náhrobní kámen v černé rakvi hlínou zasypán, už je s tebou amen na hrobu tvém, kvete jen černé růže pupen o její trn si roztrhal, duši svou jen. Noční můra ve tvých snech, jak rychle se plní Stárneš, stále cítíš, jak je krutá, běž za ní dej srdce své to nejdražší, co máš, do svých dlaní jdi za svou láskou, ať už se netrápíš a zanech, snění. Kdo lásku vzal místo smíchu pláč, v duši je žal city své, ten něžný kvítek pošlapal a v hněvu svém, ďáblu duši svou upsal. Nekonečnou prázdnotou svou, ženou se dál s tupostí a zlobou, smutek je jejich král jejich duše slzy plní po okraj trápení pro touhu svou, už není pro ně ráj. Peklo v sobě, plamenů cítí žár křídla prázdnoty, ledových větrů zmar život, jak promrhali ten nejkrásnější dar pro strach milovat, svých citů pár. Já taky mezi ně patřím za to co sem udělal, se stydím pro podpis ďáblovy smlouvy, muka na věky cítím za prázdnou duši svou v plamenech pekelných, se smažím. Ztrácíš naději, jak dlouho co jsi přestal snít poupě ten křehký květ, kde se skryl tvůj cit usycháš, proč lásku svou nemůže mít bez ní smysl svůj ztrácíš, už nechceš žít. Kolabuješ, v té výhni umíráš Slábneš, svůj dech nevnímáš svůj život, jak moc ho proklínáš a duši spálenou na popel máš. Pálí, ten žár stále cítíš jsi jak zvíře, nekonečnou bolestí trpíš na věky prokletý, svůj osud sám nezměníš zatracený v pekle, boha o pomoc prosíš. Na kolenou klečíš, jseš tak bez mocnej pláčeš, proč si byl tak zlej místo srdce, tíží tě kámen tak tvrdej u boha ke kterému se modlíš, pomoc nehledej. Do těch veršů sem, svůj osud napsal je to dávno co lásku svou sem potkal místo ráje, peklo sem si vybral blázen, teď abych se zpovídal. Co špatného ze strachu, sem udělal abych se netrápil, city své jsem pochoval zlo do mě vstoupilo, ďáblovi sem duši dal na lásku co jsem se jí bál, teď abych vzpomínal. Jak dlouho než si napsal, co cítíš do veršů svých ať už se netrápíš sám sobě snad trochu ulevíš a svědomí svému, ulehčíš. Pro duši svou prokletou, vysvobození hledáš kapička naděje, stále v ní doufáš na její sílu, jak dlouho už čekáš křišťálově čistou lásku, jednou ji snad potkáš. Jen ta pravá, má tu moc nádhernou ty jiskry v očích, za hřejou duši tvou temnou její city tě znova k životu proberou už jsi jí našel, je tak nádhernou.