Obrazce v okně

Starý dvorek a rozbitý balkon změť cihel, mlhy a staroby, pod zábradlím dvě rozhozená křesla. Začalo pršet, zrovna když jsem rozbila konvici; krůpěje pořezané o hřbet ruky se vsákly do knihy a vypily pár milostných řádků. Gramofon už jen nešťastně povrkává; zimou zbělely zoubky na podlaze. Kouří se z cigaret a z komínů opuštěných; jejich bolest je téměř dobrovolná, jen nedokážou přijmout modrý soumrak, věštbu, že svět je začátkem klubka. U popelnic je rušno a pošmourno, slabé stařenky vlečou skromné nákupy; bolest vzala sílu a uzamkla další krok. Od řeky vane puch z ryb, které nepřežily zimu a jejich šedokalná nafouklá těla vyplavila voda téměř pod nohy chodců. Každý se svým křížem a v prochozených botách, s kříži vytetovanými na zápěstí bohapusta; odnímá kousek bledé žalosti. Co není ku prospěchu, střežím; deníky ve vzteku počmárané zaprášené závěsy ve svátečním pokoji. Starý dvorek a rozbitý balkon; na proděravělé matraci u kanálu si hoví opuštěný pes; jen tak líně protahuje unavené tlapy; za záclonami šustí soucitná lítost, ale nikdo si ho nechce vzít domů.