Vyšla na sever. Mrazivé ticho
jí vyspravilo díru v rukavičce,
na ciferníku proti slunci
zaleskla se vřesoviště.
Poklidná řeka svým altem zvala
pár nesouměrných člunů do náručí
jejich tichá pouť v nedohlednu
vlévá se do měděných struh.
Její muž se opil. Na radnici
právě zvonili k obědu;
víno se jako moře rozlilo
po honosných tapetách.
Po půl jedné dostarostoval.
Tisíc šroubečků v hlavě zaskřípalo;
ono neradostné osvícení,
které zřídka potká smrtelníky
kdy věděl přesně, co přijde
s následující vteřinou;
vždy tisíckrát předem
s kým se bude muset rozloučit.
Mám ráda park před setměním
a zašpiněný rybník na návsi
do kterého v létě padají shnilé hrušky,
a ten kousek lásky co ke dnu klesá
přála bych si vylovit – střípek pra-čistoty.
Velmi zvláštní úlet...to mám rád.
Cítil sem mix stylů...prostředkem básně vyprávíš a příběhuješ a začátek a konec básně je tvá klasická lyrika řízlá nějakým koksem...hééé....nééé,dělám si srandu.
Já jsem hned věděla, že to nebude snadné pochopit, ale jakýkoliv výklad je fajn; líbí se mi Tvůj názor, je zajímavé vidět, jak se k mé opravdu trochu zvláštní básni postaví čtenář... díky...
Trochu zvláštní na přemýšlení co tím básník chtěl říci, používáš hodně metafory a jinotaje. Myslím si, že hledáš "pra-čistotu" (krásu,půvab, apod.) světa, ale i duše.