v rovnoběžkách ocelových pražců
vyhledávám symetrii
tvojí tváře
a z vrcholků telegrafních sloupů
slyším tvůj smích
křičet do mraků
vidím tvé oči na dně
plastového kelímku od kávy
zelené a modré jako letní ráno
a z okenního rámu
prolíná se tvůj úsměv
s nahořklou vůní krvavých pomerančů
v mých představách
zní tvůj hlas sladkoslaně
a chutná po odstínech zlaté
ani snad nevím
odkud tě vlastně znám
supr metafory...