Fotky,
co srdce mi trhají
někam do minulosti
mě vrhají.
Znovu vybaví se mi ta chvilka
po těle přeběhne mráz
vracím se zpět do pozice snílka
a vše prožívám zas
.
Oči jak mraky dešťové jsou
prší z nich proudem
myšlenky stále rychleji jdou
kapky kutálí se..
A já též, se slzami houfem...
K zemi padám
tělo křečovitě v klubíčku
emoce na povrch dávám
objímám se sama..
Sebe? Nebo malou holčičku?
Už zas tišší je žal můj
už hurikán prohnal se městem
a odešel
ne navždy
jen na chvíli..
A co udělají s ním občané?
Ať se snaží jakkoli, zůstane.
Nikdy nezestárne
a oni s ním musí žít...
Zatoulaný hurikán
Publikoval(a) Jera_lu dne 27. ledna 2017
Anotace: Se zvláštním obdivem a soustrastným smutkem mi říkají: "Jak jen to zvládáš? Ty jsi tak silný člověk!..." Co na to odpovědět? Snad jen to, že nic jiného, než přijmout realitu, vlastně nejde..
Svobodná...jako Brida.
Jé, Bridu jsem četla! :)
To já jsem Bridu nečetl... Ale četl jsem tohle a moc se mi to líbilo, M.
ráda bych, ale tentokrát nerozumím...
Prožít, vybrečet,obejmout se...ano,ženské, ne si jen vysvětlovat dokola sám v sobě, díky...
Zemřela mi maminka a tahle báseň je o tom, že ten smutek a žal se mnou budou už navždy a mně nebývá nic jiného, než je přijmout.
Prožíval jsem to podobně, M.
Naše smutky nás časem dokáží posílit...
Coelha mám moc rád a můj favorit je rozhodně "Veronika se rozhodla zemřít"...:-).
To je pravda.. Tak to také vidím, ale když to na nás přijde, tak je nejlepší nechat vše vyplynout na povrch a nedržet to v sobě...
I já jsem jeho nadšencem. Četla jsem od něj 11 knih a nejvíc se mi líbil asi Alchymista. :)