Neposlouchej vítr za oknem,
volá pořád stejné jméno,
zas a znova, zas a znova.
Nedívej se do noční oblohy,
hvězdy nesvítí do prázdných očí
rozmazaných akvarelů.
Nehledej slova v dětských knihách,
už dávno zapadala do škvíry v parketách
pod tíseň letmých pohledů.
Ani nepátrej ve tmě po doteku,
vždyť ledovýma rukama rozlomil bys noc
na sto drobných bolestí.
A nešeptej slova do ticha,
když uvnitř křičí úzkost a z peřin padá oněmění
samotou ojíněné.
Je večer,
co má se stát se stane.
Na dně hrnků v policích
rány rozedrané.
Velmi pěkná...pocitová. Stísněná tíživost se proplétá mezi řádky. Líbí se mi. ST
Moc pěkná- a líp jsem ji pochopila napodruhý- jak se někdy ,,nechci dívat"... díky
Jako vždy jsem si početla, ztráty jsou nutné, aby byly i nálezy... ;-)
Moc se mi líbí, takový životní zápis to je, hodně silná!
Moc pěkná...