My... takoví, jací jsme

Řekl jsi, že mě nechceš nikdy ztratit, načež já v momentě opáčila, že ta chvíle dávno nastala a tys už mě ztratil. Se zmučením ve tváři jsi se mi po těchto slovech vzdaloval, dívala jsem se, jak odcházíš a přemýšlela, co dál. Nakonec mé srdce vyhrálo a mé nohy následovaly tvé stopy a já tě našla samotného sedět a pivo popíjeti. Zeptala jsem se, co se stalo, tys však jen oči smutně sklopil, že pravdu mám, sis nejspíš uvědomil. Natáhl jsi ke mně ruku a v duchu doufal, že tě za ní chytím, když jsem zachytila tvůj pohled, věděl jsi, že už se zády neotočím. Chytila jsem tě za ní a tys jako výraz vděku jsi mi ji něžně stiskl, věřila jsem, že z upřímnosti to děláš a tak jsem ti ji stiskla zpět. Pak celý večer jsi mě na rukou nosil, skládal lichotky k nohám mým, já nevěděla, co myslet si mám, jestli náhodou jen nesním. Pak jsi mě políbil a já věděla, že je to skutečnost a i když to byl pouhý večer, chtěla jsem s tou chvílí vstoupit ve věčnost. Večer se přehoupl v temnou noc a my dva kráčeli společně domů, kde jsme ulehli vedle sebe a v objetí šli každý do svých snů. Věděla jsem, že tam jsi a cítila, jak pravidelně dýcháš, tvé srdce mi přes tvou hruď tlouklo do zad a já myslela, že v tu chvíli já jsem ty a ty jsi já a jen dohromady jsme to my. My takoví, jací doopravdy jsme.