Smířeně zapaluji svíci
za všechny dny které shořely
v útrobách pevnosti trápení
za vlády beznadějné tmy
dlouhé jak celé žití
co jsem, co pamatuji
často mě budívá nad ránem
v hodinu mezi drakem a hadem
drtivým stiskem přidusí
se syčením v plazím sevření
poučí že vedle mě spí
kdo ke mně dávno nepatří
dál a prozatím...
Jiskřičky jitřenky předběhly svítání
v léčivé rose kanou do okvětí z hvězd
jen pro ni nechám svou růži kvést
v odění sluncem ji vidím přicházet
lásce nezabráním
Prozatím
Publikoval(a) Gaia. dne 13. října 2018
Anotace: Někdy člověka nemoc přivede k zamyšlení. s věnováním...
Krásná a hluboká báseň už od úvodních veršů, vyvolala ve mně dávnou vzpomínku na podobné pocity... Tiše souzním a dávám ST, M.
Děkuji, vážím si. G.
Silná báseň, přeji hodně energie a síly! Někdy musí nemoc přijít, abychom se probudili a vyšli vstříc novému... Krásně zbásněné!
K.
Poprvé tu píši že mě báseň zasáhla.... ano, tato, svou silou.
Ano...ta pocitovost z hloubky až mrazí. Četl jsem bez dechu a tiše souzním.
Smutněkrásná poezie...
ST
Klidně by se dala nazvat rozcestí. Vážná, hluboká, oslovující .ST.
Děkuji Vám všem, vážím si moc Vašich reflexí. G.
Moc se mi líbí rad si prectu i jine i kdyz je nebudu komentovat nepřísluší mi to