Já dlaň svou ti dal
a nechal se vést,
pod blankytnou oblohou,
chvilku sem a pak zas tam,
pod lesy hluboké
na stráň údolí širokého
jež potok vymodeloval,
aniž by se kohokoliv ptal.
Do ticha samoty
a do náruče tvé
tak krásně něžné a mazlivé
pod úsměv tvůj nádherný,
v němž bych se mohl koupat
snad celé noci i dny.
Já vím Lásko,
jsem praštěný,
však děkuji Ti,
za to, že jsi
a že vzala jsi mě do svého světa,
já šťastný za to jsem,
však jak to nepopíše ani jedna věta
tak snad jen -
Děkuji, Já miluji Tě!
toť pravé a kouzelné vyznání,co z pera praštěného poety vypadlo(ale to jsem neřekla já,to jsi řekl ty)přiznávám,že jsem se i dosti dost zasmála.:-))