Vlahý podvečer

Z poháru života pijeme zrnka opojení nad červenými horizonty moří intimita vlaje povětřím Jsme sami a čistí... Nosím ten náhrdelník lehký jako náklonnost; tak rychle vyprchávající; a nám zbyde jen závrať z posledního dobrodružství žít a dýchat... Ukradl jsi mi všechnu lyriku ze rtů, poutník do neznámých končin svou dravou volnost duch náš saje z obnažených ňader krkavčí matky... Síla proudí ze všech stran a vyživuje pahorky vrchovin i zelenavý střípek měsíce v dusivé mlze skotských rán Zvědavost už v nás churaví a nevzrušuje praskot v tepnách; za letních dnů my házíme po sobě tragiku rozvlněných přístavů z opilosti vybájených Jen nahý otec přítomnosti končí jako uštvaná zvěř - poslušně bezvládný; kreslíme uhlem si po tvářích (vyšňoření jako šašci) tryskající idylu násládle trpkých plodů...