Mohu napsat tisíce slov, tisíce vět...
ale prostě nevrátí mi to tebe zpět.
Chci ti jen dokázat, že ty jsi jedinná,
nelze říct, že se najde lepší, jiná...
Každou svou myšlenku směřuji jen k tobě,
nemůžu prostě držet tu zlobu v sobě.
Zlobu na sebe, na to jaký jsem k tobě byl,
byla jsi vše, vše o čem jsem snil.
Každý moment mě úzkost zevnitř svírá,
zbyla po tobě v mém srdci jen prázdná díra.
Díra kterou nelze zalepit náplastí a říci zbohem,
to bych byl za naprostého blázna lidmi zvolen.
Cokoliv udělám, cokoliv změním, vše stejně skončí špatně,
je to bolest, která vše mění podstatně.
Už zdá se mi to jako nekonečná báseň hovoříc pořád o stejné věci,
chci tě zaujmout, ukázat ti, že milovat dokážu, a nejsem stejný jako všeci.
Po obsahové stránce je to docela pěkné vyznání se zajímavými obraty. Co se týče technické stránky zvolila bych asi jiné rozložení strof, řekla bych, že si to obsah básně žádá... a v posledních dvou strofách máš příliš dlouhé verše, proto to vypadá tak nějak neučesaně...
Odhodlaná a citová báseň, upřímná a cílená... Někdy se věci nepovedou, ale chybovat je lidské, ne za každou cenu, stejně tak je to s odpuštěním... každá chyba se dá napravit, ačkoliv někdy člověk řekne si, pozdě... ale přece.