Útěk básníka

Často volám do ticha stojím uprostřed deště a nikdo tam nedýchá já přesto křičím ještě. Stojím a křičím i když se stmívá nebráním se ničím jen mé srdce zpívá. Omlouvám si doby bílé není lehká jen křehká vteřina i tato chvíle. Častěji pláču do trávy sedím na kraji pole a nepřijdou žádné zprávy na to jsem příliš dole. Sedím a brečím i když je den trápím se větším problémem než je sen. Znovu chci se omluvit že neumím správně žít křehká chvíle končí básník a hřích se loučí.