Jirásek Alois

...je povinností každého, kdo může, povznášet bližního z horšího k lepšímu, z nízkého k vyššímu...

Našim dospělým byl Jirásek tak národním spisovatelem, že číst ho, mít v knihovně několik svazků nebo celou řadu jeho knih, vázaných do popelavého plátna s Alšovou iniciálou a úvodní kresbou, bylo totéž jako ... přiznání k českému vlastenectví.

A to dnes jisto: Jirásek stojí uprostřed svého lidu, jím milován a vášnivě čten a uznáván pro nádherné kresby jeho včerejška a danou nadějí k lepšímu zítřku. Uprostřed něho stojí, ruku na jeho tepně, aby vypověděl vše, co vypovědět lze.

Konal jsem, čeho láska k národu žádala. To není zásluha, to je povinnost. A měl jsem radostnou, nejvzácnější odměnu, že dočkal jsem se naší samostatnosti.

Proti všem" značí dílo, v němž historie ovládnuta uměním slovesným, že bychom mu asi sotva v které literatuře našli příklad podobný. Nedostižné umění Jiráskovo líčiti masy a živý ruch jejich, bohatý život velkého celku proudí neustále románem v přerozličných podobách; psychologie jejich podává se tu přesvědčivě a umělecky.

Jirásek žil v širokých kruzích čtenáře lidového jako beletristický popularizátor Palackého... /.../ Žil intenzivně, pokud národ byl zahleděn do minulosti /.../, pokud v ní hledal povzbuzení a příklady pro boj s Vídní, - přestává být čten dnes, kdy si národ klade zcela nové úkoly /.../, začíná žít myšlenkami a úkoly evropskými... /.../ Dlouholetým a velmi intenzivním kontaktem s širokou obcí čtenářskou vyžilo se dílo Jiráskovo úplně. /.../ Aby žilo ještě dále v budoucnosti, muselo by mít kvality ryze básnické a tvárné, kterých nemá.

Kdo chytá štěstí, je sám chycen.

Snažil jsem se oživit naši minulost, přiblížit k jasnějšímu názoru a porozumění. Nečinil jsem tak jako snílek, který má oči jen do minulosti obráceny a nedbá těžkého zápasu svého národa v době nynější. Právě proto, že jsem s celou duší prožíval ten boj, cítil jsem, že také třeba pohlédnout do naší minulosti, neboť dnešku plně nerozumí, kdo nezná včerejšku.

To budiž nás všech přirozeností, abychom v protivenstvích strachem neschli, alebrž se zelenali jako strom odvahou a nadějí, abychom chyby své poznali a pevně stáli, když nepřátelé myslí, že nás přemohli a námi o zem udeřili, abychom byli jako skály.

Jirásek měl smysl pro story.

Jiráskovo dílo patří ke kulturnímu dědictví českého národa. Ve své době se Jirásek velmi zasloužil o dovršení národního probuzení a svým životem může ještě dnes sloužit za vzor mnohým českým i slovenským spisovatelům.

V těžkých dobách našeho boje za práva našeho národa ve starém Rakousku, kdy všechno záviselo od pevnosti a neústupnosti našeho lidu, jediné naší spolehlivé opory, byl Jirásek se svými historickými spisy neocenitelným pomocníkem české politiky. V duších našeho lidu dovedl vyvolati jasný obraz naší velikosti a slávy...

To bylo za mého pobytu v legiích. /.../ Jiráskovy knihy byly nejhledanější četbou. /.../ ...jeho psohlavci se svým ovčákem a praporem se stali skoro emblémem této zahraniční armády. /.../ Jeho jméno, citáty z jeho knih, připomínky jeho dějinných motivů se ozývaly při každé příležitosti, v projevech, v novinových článcích, ba i ve vojenských rozkazech, takže Jirásek jako by svým dílem a významem byl jedním z duchovních patronů této naší zahraniční armády.

Jeho historický román se stal novou biblí národa. Historik kongeniálního ducha s Františkem Palackým a Arnoštem Denisem mistrovským štětcem beletristy dal nám nesmrtelné obrazy ze života staletí našeho národa. /.../ Nikdy národ náš mu nezapomene, co svými knihami vykonal pro duchovní uvědomění a mravní organizaci celých generací národa.

Jedno jest nepochybno: udeřila hodina, v níž také ten, kdo Jiráska jako umělce a básníka přijímal vždy pouze s výhradami, přimyká se k němu vděčně jako k učiteli národní energie a národní víry. A jím jest také v "Temnu"; zvláštním paradoxem kniha, jejíž rekové jsou většinou trpní, volá k činu a učí stránkami, na nichž se šeří zánik češství, věřiti v mravní sílu a lepší budoucnost národa...

Celý národ veřejně by se měl Vám poděkovat za dílo tak krásné, jak jest Vaše Temno. Jest to snad nejkrásnější dílo, které jste napsal.

Jak je to s tím tvůrcem "temna"? /.../ Jirásek toho věděl o době 17. a 18. století neskonale víc a rozuměl tomu neskonale hlouběji než zástupy oněch dnešních velebitelů tohoto období.

Kdo honí štěstí, sám je štván.

Jirásek, tak milovaný generacemi nacionálně sentimentálních předků, je dnes směšný a na jeho směšnosti nic neubírá, spíše přidává jeho povyšování na praotce české literatury.

Mne zvláště těší, že v četných projevech lásky k Vaší osobě zároveň jest vyjádřena láska našeho lidu k dobré české knize. Učil jste lid čísti, přemýšleti a uvažovati, to znamená připravovati cestu k svobodě...

Hledejte v naukové literatuře české vylíčení toho, jak vypadal za které doby český voják, z čeho žil, jaké bylo jeho postavení společenské a p. Nemáme ho. Ze spisů Jiráskových dalo by se dobře sestrojiti. Jirásek dává nad to více: nahlédnouti v jeho duši. Jirásek je bedlivý kulturní historik; on nepřevádí ve svá díla jen to, co jiní našli cestou vědeckou, on dovede i samostatně bádati.

Nejsou to pouze a nejsou to především velikáni, mocní tohoto světa, o jejichž činech se rozepisuje. Alois Jirásek volal především neznámé a opomíjené, zapomínané stráže boje za svobodu a jeho ztracence. Hrdinou jeho epopejí nebyl jednotlivec, nýbrž národ. Národ, který bojuje, bloudí, chybuje, trpí, padá, ale který vstane z mrtvých. Nikdo, tak znělo jeho povzbuzení čtenářům, není dost malý, miluje-li. A nikdy není slabý, chce-li pracovat.

...sama osobnost Jiráska se asi stane součástí národního mýtu jako postava Dalimilova, Balbínova, Palackého, ale sotva umenší zálibu v jeho knihách a lásku k nim. Neboť ty náleží již dnes k základům tradičního češství jako prsť z Řípa, jako oblouky Karlova mostu, jako kameny v bráně Blaníka...

Včera četl jsem Raise a Jiráska. [...] Jirásek je nekonečně lepší, má to alespoň pohyb a duje v tom alespoň vítr, veliký vítr bouří a dějin; je v tom i pravda i jistá velikost...

V tercii jsem přečetl kdeco od Jiráska, byly to krásné knížky. Nedal jsem na ně nikdy dopustit, ani dnes ne, kdy patří k modernosti a intelektuální kvalifikaci pohrdat Jiráskem. /.../ Myslím si dodnes, že v Jiráskovi je mnoho umění.

Jirásek je mistrem historické nálady. Ji zachycuje nejen dějem a celým duchem doby; tato nálada se mu bezděky rozlévá do postav a celého výrazu.

Neznám čarovnější a češtější hru, než je "Lucerna". Každá věta v ní je jako lípa, keř nebo kvítek vyrostlý z české země, až po tu mateřídoušku. Je v ní tolik poezie, lidové moudrosti i humoru, tolik národní hrdosti, že se stala milovanou hrou našeho lidu.

Ze srovnání historických dokumentů s Jiráskovým románem Temno je patrné, že autor velmi pečlivě studoval archiválie, aby vytvořil realistický obraz doby, prostředí, lidí i událostí.

Alois Jirásek byl básníkem české síly a statečnosti, jíž tolik nacházel v naší minulosti a k níž pro přítomnost a budoucnost vychovával statisíce svých čtenářů; ale byl básníkem také české kultury. V jeho románech a hrách je zachycen celý český život ve všech formách a proměnách, v celé šíři a hloubce, ale vždy se stálým zřetelem k duchovní práci a duchovním výbojům; Jirásek, malíř válečných akci a vojenské slávy, je zároveň pěvcem umělecké krásy a kulturních snů, jeho dílo je apotheosou zušlechťující síly osvětové činnosti.

Tvůrce "Temna" nemohl být katolíkem, ani formálně ne, a Jirásek opravdu vystoupil z katolické církve. Ale nevstoupil do československé neb protestantské církve. Zůstal bez vyznání, jistě s vědomím, že tak je husitství a z něho zejména starým Táborům daleko blíže, než v kterékoli novodobé protestantské církvi, neboť ne o víru a náboženství jde, ale o nový, lepší sociální řád, o nový život.