Dva muži nesli rakev po zablácené cestě,
divný průvod pohřební se ztratil v oparu,
zjevil se mi kardinál,složen z kapek deště,
ráno příjdou pochovat můj nezkrocený smích.
Pod lázní velkých vodních sloupů stála z mramoru,
bílá jako oblaka. Velmi plakala.
Připlul pro ní hnusný netvor plachtíc ´ na voru....
Rozpadla se, neboť měla srdce člověčí.
Najednou jsem ležel tváří v šedého prachu cesty,
kousek od mé hlavy ržálo stádo koní,
Na hřbetech jim visely mraky černých dětí...
Až se ráno probudím, budu spocený.....