František Dostál

Fotografie nemají šidit, i když si chodíme po světě a ukrutně nevidíme. Vymýšlíme si rádobypoetické definice, šifrujeme řeč fotografie do symbolů, a přitom fotografie je tou nejpravdivější lží a její půvab spočívá v rukopisu. I na fotografii se lepí přespříliš parazitů. (Život je prevít, ale krásnej...)

Rád bych potkal člověka, který ještě nikdy žádnou Dostálovu fotografii neviděl.

Připomíná mi to řeči nad číší dobrého vína - o vinaři se mluví až poté, když se víno ochutná. Na vinaře lze i zapomenout, avšak příjemný pocit z vína zůstává. (Život je prevít, ale krásnej...)

Ach, to stále se opakující bláznovství! Jistěže ano. Pokud bude každý usilovný, najde také krásné fotografie, ale František Dostál bude jen jediný. Stále to bude on, i přes svůj věk plachý kluk s fotoaparátem a se smyslem zachytit šmíru, a přitom i vtip.

František Dostál patří k nejpozoruhodnějším zjevům české fotografie 20. století. Proslul svou foto-analýzou všedního života, která byla mnohdy tak "přesná", až ho někteří závistivci obviňovali, že snad své snímky pracně inscenuje. Jenže Dostál nic inscenovat nemusí (ač to dělávali i ti největší z největších, jak už dnes víme). Dostál prostě vidí.

Už je to tak, František Dostál má s prominutím oči. A ta jeho laskavá kukadla jsou natolik drzá, že si dovolují vidět hledáčkem života věci nebývalé, jež unikají i těm, kteří pro jistotu nosí od očaře potvrzení v kapse, že ještě vidí dobře.

Když už si člověk nechal říkat fotograf, přestože mu tahle činnost byla po celý život pouhopouhou zábavou a prostředkem k poznávání vrstevníků, měl by sestavit ze svých obrázků knížku mluvící jeho řečí. (Život je prevít, ale krásnej...)

Ty fotografie svědčí o tom, co jsme tehdy dělali, kam jsme chodili, jaká byla doba. Dnes by vzniknout nemohly, protože dnes je problém na veřejnosti vyfotit i někoho oblečeného.

Bohumil Hrabal o sobě tvrdil, že není vlastně spisovatel, ale zapisovatel. A František Dostál se nepředstavuje jako fotograf, nýbrž fotografující. To není náhodná podobnost slovních hříček. Oba tak ve zkratce představují svou tvůrčí metodu. Vše podstatné už je hotovo, jen to zapsat a vyfotografovat. Jen? Ach ano, má to maličký háček. K uplatnění této metody nestačí pořídit si psací stroj či fotografický aparát. Je nutné pořídit si srdce, ten nejdražší, nejcitlivější i nejkřehčí aparát na světě.

Budete-li v pokušení s někým a s něčím srovnávat Františka Dostála, poměrně záhy dojdete k přesvědčení, že žádný nový směr nezaložil a ani se k tomu nechystá. Uprostřed moře živé fotografie ho můžete odrazit téměř v komkoliv a kohokoliv zase v něm. Vymezuje ho ovšem obzvláštní smysl pro humor, takže mu mohou jít za kmotry Francouz Robert Doisneau a Američan Elliott Erwitt, které má opravdu rád.

Dříve byl prostě kontrast života větší, což krásně zachytil třeba kolega František Dostál. Dnes to není tak markantní, protože se obrazně řečeno, značkové zboží velice přiblížilo vietnamskému, mnohdy k nerozeznání.

Fotograf žije dvakrát.

František Dostál je fotograf nejčistšího zrna. Osobitý a jemu vlastní laskavý pohled na náš často krutý svět nám polidšťuje duši.

Jsem rád, že František má také rád tu "holku" Fotografii, která je jakýmsi svědomím minulosti. Pamatuji si, že v dobách totality napsal o mých fotkách slova uznání, za něž mu bylo od politických činitelů vynadáno. Navíc mám rád jeho fotografie lidiček z ulice, protože je v nich člověčenství a humor.

Lidé v pražských ulicích, lidé na plovárně, prostě lidé v situacích, které umí jen on. Ten jeho fotografický humor, typicky milý a svou častou absurditou neobvyklý, a přitom krásně pochopitelný.

O Františku Dostálovi se říká, že je fotografem humoru. Někdy jsou to takové prsaté řachandy s věncem půllitrů v rukou, častěji jde však o druh legrace, který vám jen slabě zacuká koutky rtů.

V tiskárně Mladé fronty jsem v sedmdesátých letech pracoval jako rytec a vídal Dostálovy fotografie tištěné v Mladém světě a Večerníku Praha. S kolegy jsme se nad nimi řechtali a já si myslel, že je autorovi vracejí. Až jsem je našel vyhozené v bednách, a byly polité i kafem! Udělal jsem z nich na stole pod sklem galerii a ostatní se na ně chodili koukat. Humor vždy chodí po klikatících se pěšinkách.

Vystihuje typicky "dostálovským" způsobem lidi kolem sebe. Má to cosi z americké pouliční fotografie. Dostál nepracuje s "podtexty", jeho výpověď je přímá a celou svou podstatou spočívá na velkém daru objevného vidění.

František Dostál je osobnost. Samorostlá, výsostně individuální, nikoliv intelektuální. Blíž Hrabalovi než Škvoreckému, blíž k Ladovi než Steibergovi.

Je to typ vtipné magazínové fotografie, který někde přerostl v lidský projev s citovým a estetickým nábojem. František Dostál sleduje život laskavým pohledem. Všímá si spontánních výjevů a chování lidí s pochopením, bez výsměchu či ponižování těch druhých. Žije prostě s nimi.

Závěrku svého fotoaparátu otevřel vždy jen, když mu to přikazovala intuice, nikoliv požadavek zadavatele. Jedině tak si mohl pro sebe zaručit skutečnou tvůrčí svobodu a vyhnul se obrazovému klišé.

Dostálovy snímky jsou svědectvím času, přitom se mu pořád nějak kutálejí do legrace. On totiž František Dostál má raději úsměv než pláč.