Zdrobněliny

Tuto úvahu bych chtěla věnovat jednomu jevu, na který začínají být má uši a mozek poslední dobou silně alergičtí. Tento parazit nese neškodný název zdrobnělina. Nevím, zda jste někdy nějaké „vybrané kousky“ slyšeli, ale z vlastní zkušenosti si troufám tvrdit, že ano. Já sama se s nimi potkávám na každém kroku. Jedu v tramvaji a poslouchám útržky hovorů. Najednou se ze zadní části vagonu ozve: „Božíčku, to je ale miloučký pejsánek!! Takový rozkošný kříženeček to je.“ Majitel obdivovaného boxera se pousměje a odpoví: „No vždyť je to také naše štěstíčko, náš miláček. Minulý týden měl chudáček teplotku, ale teď už nám zase zdravíčko slouží, viď Ťapičko?“ Ťapička cosi zafuní a tím konverzace nabitá zdrobnělinami končí. To ale není vše. Sedněte si například do kavárny či restaurace a první věc, kterou uslyšíte je špitání od vedlejšího stolu: „Tak copak máme na meníčku? Česníčková polévka, to bude mňaminka.“ Když to slyším, mám pocit, že vyletím z kůže. Kolem mne se to hemží cvičeníčky, prácičkami, textíčky, záporky (pro upřesnění uvádím, že se jedná o zdrobnělinu slova „zápor“, a nikoli o zmutovaný tvar „závorky“) a v neposlední řadě i mytíčky a lidičkami. Souhlasím, že náš jazyk je obohacován některými zdrobnělinami, které upřesňují význam slova (například déšť a deštík), ale přátelé, opravdu to musíme zahánět do takových extrémů?